Máte rádi autentické životní příběhy? Jeden bych tu pro vás měla.

Marcela Vohnoutová se ohlédla za svým profesním i osobním životem. A zhltnete to jedním dechem!

Vcelku nenápadná, milá paní dnes pracuje u bezpečnostní agentury. Pokud bychom ale měli stroj času a vyrazili za ní do minulosti, setkali bychom se s ní někde v nemocnici. Nedělala jen obyčejnou zdravotní sestru, ale byla jakýmsi andělem, který se o pacienty staral víc než musel. Jenže jak to tak bývá, život není pohádka. A tak zatímco v pracovním životě by se rozdala pro druhé, v osobním životě musela překračovat řeky a těžké kameny. A nevzdala to, ani když si sáhla na pomyslné dno.

Svůj příběh se rozhodla Marcela Vohnoutová sepsat na několik listů čistého papíru. Cíl byl jediný – splnit si sen o vlastní knize. Během loňského roku se jí zhmotnil…

Pamatuji si to jako včera. Šla jsem za kamarádkou do cukrárny. Byla tam na brigádě a já si potřebovala odpočinout. Dali jsme si společně kávu, a když šla obsluhovat zákazníky, sáhla jsem po inzertních novinách, které ležely na okenním parapetu. Otevřela jsem někde uprostřed a rovnou mi do očí padl inzerát: Hledám někoho, kdo mi pomůže sepsat knihu. Neváhala jsem a hned jsem zavolala na uvedené telefonní číslo. Ozvala se paní Marcelka. Ve zkratce mi řekla, o co jde. Já jí sdělila své zkušenosti se psaním a dohodly jsme se, že se potkáme. Hned na první schůzce mi předala rukopis, který jsem měla přepsat. Samozřejmě i trochu “učesat” a přepsat do podoby pro vydavatele. S tím byla paní Marcela už dohodnutá, že jí knihu vydá. Vše si vyběhala a zařídila sama. “Hrozně moc jsem si chtěla splnit svůj velký sen,” řekla mi. 

Občas jsme se scházely nejen s paní Marcelou, abychom doladily postupně celou knihu, ale i s vydavatelem. Na konci loňského roku kniha vyšla. Objevila se na pultech obchodů i on-line knihkupectví. A teď už si paní Marcela přeje jen jediné – aby si její příběh přečetlo co nejvíce lidí.

Marcela Vohnoutová

Paní Marcelko, kdy jste se rozhodla knihu sepsat a co vás k tomu vedlo?
„Bylo to předloni, ve 2019. Mám plno zážitků z nemocnic, kde jsem pracovala. Ale nebyl to jediný důvod. Mám adoptované děti, o kterých je v knize řeč. Dokonce je tam okolo tohoto tématu sepsáno skutečně hodně. Knihu jsem chtěla napsat i kvůli nim. A třeba to v něčem pomůže i čtenářům, kteří o adopci uvažují nebo mají dítě adoptované.“

My dvě jsme se potkaly na inzerát. Podle čeho jste si člověka, který váš příběh sepíše, vybírala?
„Samozřejmě mě zajímalo, jestli ten člověk umí psát. Jestli už něco napsal. Jaké má v této oblasti zkušenosti. Jestli už nějaké knihy dělal. Zajímalo mě, co mají ti lidé pracovně za sebou. Ozvalo se mi asi deset lidi. V inzerátu jsem uvedla, že je to za finanční odměnu. A smutné je, že hodně lidí volalo jen kvůli penězům.“

Jak dlouho vám trvalo, než jste svůj příběh sepsala?
„Myšlenka přišla někdy zkraje roku. Pak jsem se pustila do práce a sepsat celý příběh mi trvalo asi půl roku. Měla jsem všechno v hlavě sesumírované. Spíš šlo jen o to nějak to dát celé na papír. Všude jsem s sebou nosila tužku a blok. Vždycky, když mě něco napadlo, tak jsem to napsala. Třeba i na ulici na koleni. Na podzim 2019 jsem se potkala s vámi a pak už se začalo pracovat na vydání opravdové knihy. Měla jsem z toho obrovskou radost.“

Co chcete svým příběhem lidem předat?
„Chtěla jsem se s nimi podělit o to, jak to v nemocnicích tehdy chodilo. Jaký tam byl život, co jsem tam prožila. Chtěla jsem nastínit i svůj osobní příběh. Úraz, pobyt v rehabilitačním ústavu, adoptované děti i mé vztahy.“

Křest být bohužel nemohl, ale kniha už si žije svým životem. Jak se na ni tváří vaši příbuzní a známí?
„Až do poslední chvíle o tom nikdo nevěděl, jen kamarádka. Děti se to dozvěděly až po tom, co kniha vyšla. Dostali ji jako vánoční dárek. Byli z ní nadšení, moc se jim ta knížka líbila. Líbilo se to i té mojí kamarádce. Říkala mi, abych psala dál.“

Takže budete psát dál? O čem druhá kniha bude?
„Inspirovala mě na tu druhou knížku. Ta se bude jmenovat “Táta nebo milenec”. Většina už je sepsaná na papíře. Je to příběh osmileté holčičky Elišky v pěstounské rodině, která se zamiluje do svého biologického táty. Ona ale neví, že on je její otec.“

Takže je to začátek vaší spisovatelské kariéry?
„To určitě ne, nechci být spisovatelka. Je to jen můj koníček, radost. A splněný sen.“

Komu byste tu knížku doporučila, aby si ji koupil?
„Je pro všechny věkové kategorie. Není to jen čtení pro ženy, ale i pro muže. I mužům se knížka líbí. Můj kolega si knížku četl a mám od něj na ni velmi dobré reference.“

A co říkali ostatní v práci, když zjistili, že jste napsala knihu?
„Dala jsem to i vedoucímu, o kterém tam píšu. Byl přímo nadšený. Řekl, že mi fandí. A je rád, že píšu další knihu. Těší se na ni.“

Příspěvek vytvořen 8

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek